S hlubokým zármutkem v srdci vám oznamujeme, že 5.7.2016 zemřel náš drahý učitel a milovaný přítel

 Prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc.

 I nadále se od něho budeme učit osobní statečnosti, duchovní síle, touze po poznání, hluboké lásce k životu a jeho kráse.

Milovaný Zdeňku, s láskou děkujeme.

Následuje upozornění na část jeho díla:

• Nový areopág (1992)
• Přímluvce postmoderny (1994)
• Faustova tajemná milenka (1990)
• O cestách tam a zase zpátky (1990)
• Deus et natura (1999)
• O přírodě a přirozenosti věcí (1998)
• Golem a jiná vyprávění o podivuhodných setkáních (1998)
• Biomoc (2002)
• O sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání (2004)
• Skrytá pravda země (2004)
• Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu  (2003)
• O svatém Františku aneb zrození ducha novověku (2006)
• O počátku, cestě a znamení časů (2007)
• Rozkvétání ibišku (2014)
• Zahrada pozemských rozkoší aneb Boschův triptych v zrcadle Písma

Následuje článek z Lidových novin. Autorem je Stanislav Komárek.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/zemrel-predni-cesky-filosof-a-biolog-zdenek-neubauer-bylo-mu-74-let-p9n-/lide.aspx?c=A160706_142902_lide_gib

Byl synem profesora státního práva brněnské univerzity Zdeňka Neubauera (1901-1956) a jeho ženy Štěpánky (rozené von Makowski), rovněž právničky, bratrem profesorky Kamily Bendové, přednášející logiku na Filosofické fakultě UK a švagrem filosofa a disidenta Václava Bendy. K jeho blízkým přátelům patřil rovněž Václav Havel.

Na Přírodovědecké fakultě UK v Praze vystudoval biologii, svou počáteční touhu obírat se mykologií (bizarní svět hub jej vždy fascinoval), již později zaměnil za mikrobiologii, v níž graduoval v roce 1965. V letech 1967-70 působil ve slavné Mezinárodní laboratoři pro genetiku a biofyziku v Neapoli, kde se zabýval zejména studiem bakteriofága lambda, teoreticky neobyčejně významného bakteriálního viru. Po návratu graduoval v roce 1971 na Filosofické fakultě UK v oboru filosofie.

V této době začal publikovat vlastní texty z oblasti filosofie a rozhraní filosofických a biologických disciplín, většinou v samizdatu nebo v zahraničí, někdy i pod pseudonymem Sidonius. V roce 1982 opustil pro své nekonformní postoje univerzitu a živil se jako programátor v podniku ČKD, kde tou dobou působila i řada dalších disidentů. V roce 1990 založil Katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK, kterou řadu let vedl, od roku 1991 jako docent, od roku 1992 jako profesor, a kde i po svém penzionování dále působil.

Stal se autorem zhruba pětadvaceti knih a sborníků a svými přednáškami a publikacemi hluboce ovlivnil celou jednu českou intelektuální generaci. Zabýval se filozofickými problémy biologie a fyziky, epistemologickým významem tvaru a tvarovosti a rolí mýtických a symbolických motivů v poznání. Jeho další práce se týkaly kultury, mysli a těla, vědomí a nevědomí, religionistiky, hermeneutiky a hlubinné psychologie. V roce 2001 získal cenu nadace Vize, v roce 2008 cenu Toma Stopparda za esejistiku. Se svou manželkou Marií Svobodovou, terapeutkou, žil v Praze-Podolí.

Zdeněk Neubauer byl nejen špičkovým obecným biologem s dalšími velikými přesahy do filosofie, teologie a jiných humanitních oborů, ale v pravém slova smyslu také prorokem a básníkem v nejarchaičtějším a nejpůvodnějším smyslu tohoto slova – z dob, kdy „básník“ nebyl autorem rýmovaných veršovánek, ale tím, kdo ve stavu vytržení sděloval lidu, jak je to ve skutečnosti se světem, bohy i lidmi.

Mohu s dobrým svědomím prohlásit, že jsem nikdy nepotkal člověka, který by byl tak archetypálně silný, ba v nejpůvodnějším slova smyslu mýtický, jako byl právě on. Poznání je totiž jen jedno a skutečnost, že se nám beznadějně fragmentovalo na přírodovědu, filosofii, beletrii, náboženské vytržení, cestování a kdoví co dalšího ještě, je skličující. Navíc mezi těmito jeho větvemi existuje sotva jaká smysluplná komunikace: jedna vnímá druhou jako neblahý žvást, nezávazné plácání, suchopár míjející podstatu věci či zlovůli prostou. Tím více je třeba ocenit někoho, kdo navzdory trendům doby tuto jednotu poznávacího procesu reprezentoval, a to jaksi přímo bytostně.

Právě forma eseje je v tomto směru nejsvobodnější a Zdeněk Neubauer jistě nedostal již zmíněnou cenu Toma Stopparda za esejistiku nadarmo. Představoval-li Zdeněk Neubauer úplný originál, je marno uvažovat o tom, jak by se někdo z jeho dvojníků vyrovnával s akademickým prostředím tehdy současných západních univerzit s jejich už tenkrát přehlceným a mašinelním provozem. Dnes je profesor vlastně nadúředníkem obírajícím se administrativním získáváním a distribucí grantových peněz a smysl, to, o co Zdeňkovi vždy především šlo, se ztrácí jako sníh na slunci.

Šestého prosince 1989, ihned po mém návratu do Prahy, jsme seděli se Zdeňkem Neubauerem v jeho starobyle-měšťanském obývacím pokoji a hovořili o povaze doby. Tehdy mi nabídl, zda bych nechtěl na jím právě zakládanou, či tehdy pouze plánovanou, katedru filosofie a dějin přírodních věd. Ač by tím reálné příjmy poklesly asi na desetinu bývalých, neváhal jsem ani okamžik. Žádné životní rozhodnutí se mi více nevyplatilo. Tohle že bylo vůbec možné ? Tamní inspirativní prostředí, jehož byl Zdeněk Neubauer od počátku osou a „otcem zakladatelem“, bylo a je po více než čtvrt století radostí všech členů katedry i jejích příznivců.

Je těžko zapomenout na semináře počátečních dob, plné entusiasmu a zároveň i prosté vší uspěchanosti, na nadšené diskuse se studenty revoluční generace. Je věru těžko zapomenout na Zdeňka Neubauera, který to tehdy všechno inicioval a uvedl do chodu. Později jako učebnicový reprezentant Jungova archetypu Starého mudrce žil a působil skryt. Svým duchovně-katylytickým účinkem ovšem dál měnil životy a osudy mnohých – i v dobách svého chronického churavění se ostatně s jasnou hlavou účastnil mnoha intelektuálních diskusí. Byl a je v nejlepším smyslu slova intelektuální ikonou, nesenou v čele průvodu.

Mám k tomu půvabný zážitek, který se odehrál tak asi před patnácti lety: Jel jsem tehdy vlakem a vedle mne seděl mladík, který si četl jednu ze Zdeňkových knih. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jak se mu líbí. „Co, vy ho znáte?“ vyletěl. „No baže, vždyť pracujeme na stejném oddělení.“ „Jakže, on je ještě živ? Já myslel, že žil někdy dávno...“ Samozřejmě, archetypální postavy žily byly kdesi v mystickém bezčasí a nemohou chodit na semináře. Teď už tam opravdu nepřijdou....

Život Zdeňka Neubauera se započal v děsivých časech – narodil se pouhé tři dny po heydrichiádě. Kulminoval a docházel uznání a štěstí počínaje pozdními léty osmdesátými a přetrhl se v okamžiku dalších nejistot, kdy zmatená Evropa neví, po které z problematických pěšin, které se křižují v dnešní husté mlze, se vlastně dát. Při vzpomínce na archaicky působícího mudrce-básníka si nelze nepoložit otázku: co znamená jeho smrt a počátek jakých časů signuje?